÷Články
Vysvětlení etických pojmů a dojmů v Jujitsu
3/2010, Ryba
Také se ptáte někdy proč? Třeba, proč mám sedět v seiza? Mám břicho nebo hara? Můžu u mokuso usnout? Proč mám dělat tak divné pohyby?
Všechny aktivity v dojó (čti: dódžó , prostor kde se cvičí) mají být prováděny v kontextu s etikou a úctou k tradici, a to jednak toho, co cvičíte, dle vašich mistrů a mistrů, kteří učili vaše mistry. Etika vytváří atmosféru pro intenzivní studium a vývoj. Nesmí se ale přehánět a stát se dominantním prvkem našeho pobytu v dójó. Etiketa pouze pomáhá utvářet naše vystupování a poskytuje nám správný kontext, v němž se učíme správně jednat a chovat ke svým učitelům i partnerům v dójó.
Seiza (sed v kleče)
Je tradiční japonský sed, vyjadřující respekt a určený pro formální příležitosti. Dodnes je využíván ve většině bojových umění. Hlavně na začátku a konci tréninku se tento sed využívá pro meditaci a úklonu. Ruce jsou volně položeny na horní části stehen s prsty u sebe. Lokty nejsou přitisknuty k tělu, ale uvolněné a tvoří kruh.
Hara (břicho)
Je centrum životní a tělesné síly. Pro Japonce je hara tradičně oporou v živote. Je to místo, kde nacházejí oporu v sebe samém před splašeným tempem života. Tvrdí, že v hara je osobní duch odvahy, síly, pokoje i meditace.
Seika tanden (speciální bod)
je centrum těla uvnitř hara – břicha. Je to energetické centrum člověka. Ve východní filozofii se do tohoto bodu umísťuje centrum člověka, oproti západní, kde se bere hlava (mozek) případně hruď (srdce). Tento bod se nachází asi dva prsty pod pupíkem uprostřed těla.
Mokuso (tichá meditace)
Je vlastně tichá meditace, při které necháváte všechny vaše civilizační strasti za zdmi dojó a soustředíte se jen na nadcházející cvičení. Mokuso na konci tréninku vás naopak vrací do reality.
Provedení? Nádech pomalu nosem, představte si váš dech, který „cestuje“ z nosu, přes čelo, dále přes temeno hlavy až dolů k zadní části lebky a páteře směrem k základně páteře. Dech vám rotuje ve vašem hara, ve stále menších a menších kruzích, až nakonec mizí v jednom místě. Pak zadržte na krátkou chvíli dech (ale ne, aby se stal nepohodlným), pak pomalu vydechněte. Dech se naopak z malých kruhů dostavá ven nahoru k pupku, přes solar plexus do krku, a konečně z úst. To vše by mělo trvat 10 až 15 sekund.
Začátečníci se snaží soustředit na svůj dech a představovat si jak dech – energie proudí skrze tělo – nosem přes hlavu, středem těla dolů a mezi prsty do seika tanden, při výdechu jde přímo nahoru a pusou ven. Pokročilí se snaží oprostit všech myšlenek a na nic nemyslet. Při mokuso máme otevřené dlaně, spojené prsty, pravá ruka položena v levé, palce se dotýkají svými konci a jsou v rovině, ruce jsou volně položeny v klíně a mezera mezi palci a ostatními prsty by měla vycházet na seika tanden.
Rei (pozdrav)
pozdrav mezi žákem a učitelem v dojó.
Kiricu (vstyk)
se užívá na konci nástupu, kdy učitel vstane a dá povel kiricu. Studenti vstávají opět v pořadí od nejvyšších stupňů a staví se do pozice joi. Když všichni vstanou, tak se navzájem ukloní, pozdrav rei.
Joi (povel)
znamená připravit, připravený, ve významu připravte se nebo buďte připraveni. Je to stav těla i mysl.
Jame (povel)
znamená zastavit. Používá se jako opačný povel k joi, tedy zastavte a uvolněte se.
Na závěr citujme jednoho předních představitelů Aikido:“ Mnozí “čtenáři a teoretici”, ale často “praktici” budó, chybují v tom, že se principiální otázky a pojmy snaží pochopit a vysvětlit především racionálně. Praxi bojových umění to samo o sobě nestačí, neboť pojmy a principy mají být užity intuitivně, reálně a v pravý okamžik. Pochopení jejich obsahu se tak stává více intuitivní vědomostí získanou prožitou zkušeností než racionální konstrukcí či rozumovým uchopením pojmu. Pojmy v budó nemohou být plně vysvětleny a nemůže jim být porozuměno pouhým intelektuálním objasňováním. Skutečné a hluboké porozumění problému naší disciplíny vyžaduje jednotu těla, intelektu a emocí. Jakýkoli popis, který teoreticky rozebírá principy, pojmy či techniku budó, nemůže být určen k tomu, aby se podle něj kdokoli techniku naučil, pojem zcela pochopil a principu porozuměl.
Budó je ve své podstatě založeno na prožité zkušenosti a opakovaných pokusech. Boj sám vyžaduje okamžitou reakci, která vychází především z intuice a nemůže být brzděna logickým myšlením. Proto ta častá výzva v praxi bojových umění: čiň a nemysli! Intuice jako forma poznání se rozvíjí stálým a dlouhodobým (avšak i uvědomělým) cvičením. I proto budó upřednostňuje praxi před teoretickým studiem. Přesto stále budeme hledat vysvětlení a mluvit o všeobecných pojmech, o kterých “trochu něco víme”. Je však rozdíl mezi tím něco “o tom” vědět a skutečně “tomu” porozumět. Kdo něco ví o pojmu, může o něm mluvit. Kdo pojmu rozumí, může a bude ho aplikovat. Ale jen ten, kdo mu skutečně hluboce porozuměl, bude ho používat instinktivně vždy a všude a možná bude ostatním zprostředkovávat stupeň svého porozumění, nejraději pak ovšem v dódžó, na parketách či na tatami. A teoretické poznámky mohou zájemce obohatit jen v tom případě, když obsah pojmu odhalí svým vlastním úsilím a prožitou zkušeností.“
