tisk ze stránek www.jujitsu.cz
pražského oddílu Ju-Jitsu a sebeobrany
TJ Sokol Praha Vršovice
Tento text by vám měl pomoci překonat počáteční nesnáze po příchodu do jakéhokoli klubu japonských (a částečně i nejaponských) bojových umění. Je určen těm, kteří se s pravidly při cvičení bojových umění ještě nikdy nesetkali a chtějí se vyhnout zbytečným problémům, popř. těm, kteří se chtějí poučit hlouběji.
Proč vůbec pravidla?
Pravidla nejsou samoúčelná. Vznikala dlouhá desetiletí a v jádře platí v tělocvičnách (dojo) celého světa. Jejich hlavním úkolem je zabránit zbytečným úrazům a učinit zážitek ze cvičení co nejpříjemnější.
Z japonské tradice vychází především princip učitel-žák (v jemnějším rozdělení mistr-pomocník-žák, sensei-senpai-kohai). Učení se tu předává přímo, z jednotlivce na jednotlivce, jen minimálně zprostředkovaně, přes pomůcky jako jsou třeba knihy. Výhodou je přizpůsobení se individuálním zvláštnostem žáka, nevýhodou pracnost a časová náročnost metody, při které musí učitel obětovat mnoho ze svého času.
Důležité je, že žák přichází dobrovolně a proto je ochoten se podřídit všem, často bizarním nebo i hodně nepříjemným cvičením. Učitel si naopak cení žáka za to, že mu svým příchodem projevil svou důvěru. Jeho životní seberealizace je možná jen tak, že vychová z žáků další mistry. Když nevychová, žil nadarmo.
V čem se cvičí
Cvičí se obvykle v tradičním oděvu (kimono alias gi) a v tradičním prostředí (tj. na tatami, zvláštní měkké podložce o rozměrech 100x200 cm a výšce 4, 5 nebo 6 cm). Toto se však může měnit. Většina škol má trochu jiná pravidla v čem a kde cvičit.
U nás jsme z praktických důvodů zavedli jako povinné minimum plátěnné kalhoty + tričko. Pokud máte vlastní kimono, je to ideální. Je možné jej také zakoupit přímo v judosále, a to jak nové tak i starší. Kdo nemá mistrovský stupeň v některém bojovém umění, musí k němu mít bílý pásek. Stačí ale stejně dobře tepláky, maskáče nebo jakékoli jiné plátěné kalhoty. Ke kalhotům se nosí tričko, začátečníkům se doporučuje s delšími rukávy. Tričko může být jakékoli barvy a potisku, kromě černé barvy, která je vyhražena instruktorům, u kalhot je to jedno.
Cvičení začíná nastoupením všech přítomných a vzájemným pozdravem (úklonou). Tím se symbolizuje, že třebaže se cvičí nebezpečné a někdy i bolestivé techniky, vzájemně se všichni respektují. Jigoro Kano, tvůrce juda, ostatně jako dvě základní pravidla juda charakterizoval (1) vzájemné dobro a (2) minimalizaci síly nutné k vítězství.
Cvičení je práce
Cvičení bojových umění mělo odjakživa dvě roviny. Tou první, starší, byla potřeba obstát v nebezpečné situaci, často limitní. Tou druhou, odvozenou, kultivovující, bylo poznání sebe sama, nalezení rovnováhy a sebedůvěry.
Ten, kdo potřeboval především fyzicky obstát, cvičil zpravidla nějaký systém, ne umění. Japonština má pro to speciální rozlišovací aparát: rozlišuje jutsu (též jitsu) a dó. Řemeslo a cesta. Jutsu je starší, dó vzniklo z jutsu až v 19. století.
I když se hlásíme k jutsu, nevzdáváme se dó a netvrdíme také, že JuJitsu je nejefektivnější sebeobranou na světě. Chceme vidět ve cvičení nejenom výcvik a moření těla, kvalitní řemeslnou průpravu k boji, ale součást dlouhé, trpělivé práce sama na sobě.
Ať už budeme cvičit bojové systémy kdekoli na světě, doporučuje se dodržovat tato základní pravidla:
A ještě poslední poznámka: Sokol je jako organizace pojištěna u Generali, nespoléhejte se však na to. Moudřejší je zařídit si vlastní pojištění.
Zpracoval: Ivan Vágner, 7.3.2003, 30.8.2004